Článek

Jak přežít, když tuhne krev v žilách.

Nebojíme se toho, čeho si myslíme, že se bojíme – bojíme se toho, co si myslíme. Michael Neill

Bojíme se vůbec něčeho? Všechny naše pocity, které prožíváme, se dají zařadit mezi pohodové nebo nepříjemné. A pak jsou extrémně pohodové a extrémně nepříjemné. Ale je to pořád nějaká celkem základní škála. 

Mám nepříjemný pocit a podle toho, co se děje, odhadnu, jak ten pocit mám pojmenovat. Znám hodně lidí, co nejde na rande, protože mají strach. Ze zvyku zamění ten divný pocit v žaludku za strach. I když se jedná možná o vzrušení, očekávání. No prostě nevíme, co je před námi a pak se spustí hlava a už jsme v řetězci přemýšlení, hororových scénářů a budoucích nevyhnutelných katastrof. 

Můj milovaný komik Michael McIntyre z Velké Británie (dávám ti sem odkaz na jeho malou ukázku, kde předvádí typický způsob napouštění vany mužů – pozor, já u toho ležím smíchy na zemi) v jednom představení mluví o tom, jak už od mala kontrolujeme děti vyhrožováním jim smrtí. 

Nechoď přes přechod bez rozhlédnutí, nebo tě zajede auto a umřeš.

Nestrkej prsty do zásuvky, nebo dostaneš ránu elektrickým proudem a umřeš.

Nechoď sama v noci potmě, nebo tě přepadne zloděj orgánů a umřeš

Později dodáváme: Jestli uděláš (x)y, tak tě zabiju! 🙂

Přijdeš pozdě a jsi mrtvý! 

Michael Neill, transformativní kouč z USA, mluví o tom, že “v mladém věku je potřeba, abychom se naučili zachránit si život, přežít. Ale časem je myšlení o tom, že nás určitě něco přejede bez rozhlédnutí, zbytečné. Prostě si osvojíme zvyk rozhlédnout se. Nemusíme pokaždé mít stresovou reakci. 

Pak nás napadne, že je dobré, začít se bát jiných věcí, abychom se na ně připravili. Třeba schůzky, rande nebo žraloka. A tak jak na nás maminky a tatínkové volali před každým přechodem: Stůj! (stylem, že tuhla krev v žilách), nám teď tuhne krev z nových věcí. Ale to již přežití neslouží. Můžeme si tedy osvojit rozeznat, že nám o život nejde a nechat to být.” 

Víš vůbec, proč se říká, že nám tuhne krev v žilách? Ona je to pravda. Ve stresu přepneme na záložních 5000 genů ze šroubovice DNA. Ta jich obsahuje asi 25000, ale my každou jednu chvíli aktivujeme jen 5000. V nouzi, při spuštění stresové reakce je to 5000, které neobsahují například libido, růst, nebo chuť k jídlu. Vše je nastaveno na přežití. Krev se nám automaticky začne srážet jako obrana před vykrvácením. A my máme pocit, že tuhne. Je to pravda. 

My tomu pocitu říkáme strach. Sáhni si na své vzpomínky, prosím, jen pro tuto chvíli. A podívej se na to, jestli ve chvíli opravdového nebezpečí zažíváš strach. Já tedy nikdy. Ten mám předem nebo hned potom. A potom klidně i opakovaně v jakémkoliv čase. Dokážu sama sebe vynervovat až k tuhnutí svalů 🙂.

Ale při akutním nebezpečí mé (i tvé) tělo reaguje tak rychle, že se tam myšlení nevejde. Adrenalin nám vyčistí mysl a my se plně soustředíme na všechny detaily. Umíme bleskurychle reagovat. 

Takže, když Michael Neill mluví o tom, že se nebojíme toho, čeho si myslíme, že se bojíme – bojíme se toho, co si myslíme. Je to pravda. Strach si spojujeme se situací, lidmi, událostmi, zvířaty a pocity. Ale ve skutečnosti je to naše myšlení o nich, které nám nahání strach. A ten cítíme vždycky z hlavy. 

Byla jsem v ohrožení života několikrát a nikdy jsem neměla strach. Věděla jsem, že mám okamžitě vypadnout z místa, na kterém jsem, nebo se bránit, utéct, nehýbat se, neprovokovat a podobně. Ale strach tam nebyl. Informace od té velké inteligence, která tady všechno řídí, byla klidná. 

Napádá mě situace, kterou znám z filmů. Kde jsou lidé v ohrožení. Například začne zemětřesení a všichni stojí a zírají. Po chvíli začne panika a všichni zděšeně evakuují budovu. Během té kratinké chvíle, kdy se země otřese, už všichni dostanou informaci – jdi prostě ihned ven. V tichu před úprkem jim dojde, co právě slyšeli a co se stalo, začnou přemýšlet, co se ještě může stát, a začnou panikařit. 

Ve dveřích většinou stojí někdo, kdo je uklidňuje a opakuje: “Evakuujte v klidu, nepanikařte …” 😀 Přesně takhle klidně mluvil ten hlas v nich při prvním otřesení se. Ničeho se nebáli. Kdyby nebylo toho přemýšlení. 

Nevadí. Prostě jsme takoví. Jen až příště budeš mít strach, zkus se podívat, jestli je to pravda:

  1. Je to pocit, který jsi správně vyhodnotil/a? 
  2. Je to myšlenka, které se bojíš, respektive obsah nějaké myšlenky?
  3. Nebo je to opravdové nebezpečí stále s tebou? 

Držím palce. Doporučuji se bát jen ze zábavy, třeba u těch strašidelných filmů nebo knížek. Ať nám srdíčka vydrží zdravá a mysl nezakalená. 

S láskou,

Kat

Sdílejte článek:

Facebook
LinkedIn

Sdílejte článek:

Nejčtenější články:

Blog

Další články

Nejčtenější články