“Pes si říká: “Krmí mě, mazlí mě, chodí se mnou ven… To musí být Bůh!” Kočka si říká: “Krmí mě, mazlí mě, chodí za mnou ven… Já musím být Bůh!”
Tenhle vtip mi řekla po našem sezení moje úžasná náctiletá klientka a moc mě tím pobavila. Chápu, že lidé se rozdělují na milující kočky a psi. Když se objektivně podíváte na chování koček a psů, tak to sedí �
Zasnila jsem se: Co kdyby se všichni cítili jako kočky? A co kdyby měli všichni super kvalitu naslouchání jako psi?
Později jsem se podívala na moje dvě kočky a musela se smát znovu.
- Ty ledabylé pohledy typu: mám tě na háku.
- Fakt, že je jim šumák, zda mají jméno. Slyší pouze na cinkání misek na jídlo.
- Fakt, že neposlechnou vůbec na nic. Nějaké trapné kšá nebo jedeš, je fakt nerozhodí.
- Moje kočky mňoukají, abych šla já za nimi, když něco potřebují.
Ale také další, vážně zvláštní boží fakta:
- Jedna umí pomoci druhé z nouze a umí udělat výjimečnou věc, aby se tak stalo.
- Moje kočky chodí mňoukat na mě, přímo ke stolu, kde pracuji, když jsem v něčem ponořená a trápím se tím. Jakoby mi říkaly: haló, vrať se do přítomného okamžiku!
- Chodí se nechat mazlit mými klienty, když jsou ponořeni do svého trápení a přestávají poslouchat.
- Vždycky jsou hravé.
- Jejich předení v nich vyvolává chemické reakce léčení nejen svého těla, i všech v blízkosti.
A co psi? Můj kolega s týmem vymyslel před lety takové skvělé video, kde zval všechny, aby naslouchali jako psi. Prý není lepší posluchač na světě, než pes. Je přítomný, opravdu naslouchá, nepřerušuje tě. A nikdy mu nemůžeš říct nic, za co by tě kritizoval nebo neměl rád.
Takže zpět k původním dvěma otázkám. Proč se my, lidé, necítíme více jako bozi? Očividně je tu velká inteligence, která prostupuje vším, včetně nás. Včera jsem měla webinář a po jeho zakončení jsem v debatě ještě chvíli zůstala.
Jeden muž říkal: “Lidé jsou oddělené bytosti, každý prožívá svou realitu sám. Takže se nemůže stát součástí toho velkého kolem nás. Nemůže to nikdy pocítit.”
Já si uvědomila, a taky jsem mu to pověděla, že v první části má pravdu, alespoň co se mé zkušenosti týká. Ale tam uvnitř sama sebe, když odhodím všechny naučené požadavky bytí, když pominu ego, když pominu tělesnou schránku, tam uvnitř – ne venku – v mém středu je právě TO VŠECHNO.
A vše se tvoří z tohoto místa uvnitř směrem ven. Uvnitř jsem Bůh, stejně jako moje kočky. Bohužel naučené a přisvojené koncepty mi to často nenechají procítit. Ale když jsem v KLIDU, tak to citím. A všechno je to tu pro mě. Mohu se cítit jako Bůh, protože veškerá hojnost věcí je tu pro mě a vše se děje pro mě.
Je to až neuvěřitelná tvořivá energie, která právě teď žene prsty mých rukou po klávesnici a rychle přepisuje to, co je už dávno vytvořené. Co slyším v hlavě jako příběh. Má svůj rytmus a zabarvení. Je to jako proud teplého vzduchu, který s sebou nese krásná slova, krásné písně a barvy, nápady a energii. Je to proud života. FLOW.
Naučila jsem se naslouchat. A moc to doporučuji každému. A pokud už to umíš, zkus se to naučit znovu. Všimla jsem si, že naše pozornost je vrtkavá mrška, neustále těká někam jinam. Takže naslouchat můžeme všichni lépe. Naslouchání nás propojuje. Hádej kde se nalezneme, když jsme propojení?
V místě tam uvnitř. Je to neuvěřitelný paradox bytí. Jsme fyzicky oddělené bytosti s jedním společným středem. Ten bůh ve mě, je stejný bůh v tobě.
Buďme všímaví vůči našemu božství stejně jako kočky a naslouchejme bohu v lidech okolo nás jako psi.
Mám tě ráda.
