Když jsem byla malá, mí rodiče moc toužili po novém autě. Zapsali se do nějakého pořadníku a přes rok trpělivě čekali na auto tajemné značky Lada Zhiguli. Mně to znělo poeticky. Po celý rok se rodiče dohadovali (rozuměj odhadovali), jakou ze dvou barev dostanou. Maminka toužila po kávově béžové barvě.
A hurá! Opravdu jednoho dne přijela na místě spolujezdce rozzářená zdravotní sestřička a my okolo běhali a učili se nazvat tu záhadnou barvu. Trochu mi to dnes připomíná epizodu Kluci v akci, kde jeden ze sympatických kuchařů vzal plát lososa na výletě v Norsku a říká: “Chlapi, tohle je ta bájná losová barva, až se vás zase žena bude ptát.”
Jednoho dne nám někdo auto naboural. Celé dveře na místě spolujezdce byly na výměnu. Pozor, to je dnešní hantýrka, milé děti. Tenkrát se to bralo do autoservisu, kde to někdo vyklepal do rovna a pak někdo přelakoval. Takže nastala noční můra. Naše auto bude dvoubarevné. Tu nádhernou kávově béžovou, jejíž přesnou formuli znali jen soudruzi ze vzdálené Rusi a soudruh Google tenkrát neexistoval, určitě nikdo nechytí stejně.
Na lakovně duchcovského autoservisu tenkrát pracoval pán, který byl barvoslepý. Pro mě to znamenalo, že vidí pouze černou a bílou. A několik týdnů jsem si jeho svět představovala. Byla jsem fascinovaná, když mi tatínek řekl, že vidí všechno v odstínech šedi. Ten muž tu barvu chytil tak, že kdybychom nevěděli, jaké dveře nebo cokoliv jiného lakoval, tak to nepoznáme. A mě došlo, že vidět v odstínech šedi je lepší, než vidět svět černobíle. A jak pestré to může být.
V naší profesi transformativních koučů vidíme ročně mnoho lidí: na webinářích, seminářích, školeních, workshopech, naslouchacích cvičeních a hlavně jednotlivě na sezeních. Rozlišování jedno každého člověka jako jedinečného barevného odstínu je naší profesí. Mám tu nejbarevnější práci ze všech. A když naučím někoho vedle mě vidět tu duhu do detailu, je to nejkrásnější pocit ze všech.
Je to totiž paradox, alespoň pro mě. Máme miliony barev pro vysvětlení situací a chování lidí. V psychologii podle Dr. Dickena Bettingera existuje 267 škol analytické metody (které všechny se musel na škole učit!). Máme nespočet typologií lidí a jejich chování. A ve finále lidi hodíme do jedné škatulky a tam zůstanou. A to už v dětství. Proč tedy děláme tolik výzkumů a studia čtení a psaní?
Proto tvrdím, že je přístup porozumění pouhých TŘÍ PRINCIPŮ za celým světem, tak jak ho vidíme a vnímáme, velmi revoluční. V analogii barev: tři barvy popíšou neskutečnou duhu všeho okolo a naučí nás ji vidět a ocenit v celé své kráse.
Tři principy jsou metafora prožívání života. Nic víc a nic míň. Ale my jinak než metaforou nemůžeme popsat tu část našeho bytí, která je nehmotná, nehmatatelná a čistě prožitková a naprosto individuální. Na druhou stranu, poznat fyziku za životem nám umožňuje lépe život žít.
A ono to funguje. Stejně jako barvoslepý lakýrník rozlišil od ostatních šedivých barev naprosto na přesně barvu kávově béžové Lady, jsou děti schopné po koučování začít rozlišovat všechny barvy světa kolem sebe. Světa, který je škrtí a svazuje povinnostmi a na kreativitu potřebnou při učení zbývá (taky paradoxně) málo prostoru.
Vidět děti, jak jsou zase sami sebou, svou unikátní barvou v duze, a jak jejich učení má tenhle krásný a unikátní odstín, je RADOST.
