Byla jsem 30. ledna na konferenci Zase spolu a došlo mi tam, že tento rok bychom měli psát dopis všichni. Osobě, kterou opravdu milujeme – celkem bezpodmínečně – sami sobě. Vydrž to se mnou a čti dál.
“Jak to mám udělat, aby mě můj syn poslechnul a přestal brát drogy?”
“Za mou závislost může trauma, které jsem utrpěl u maminky v bříšku. Zemřela jí totiž maminka a byl to pro ní šok.”
“Je potřeba závislým nastolit jasnou hranici, za kterou nemohou jít.”
Slyšela jsem hodně. Všechno nás to rozděluje – nespojuje. Všechno nás to oddaluje od sebe samotných. A všechno to popírá základní nastavení, které máme – lásku. Nejen vůči našim bližním, ale vůči sobě. Popíráním lásky k druhým si ubližujeme. Jsme to my, kdo tím trpí.
Nedávno jsem znovu shlédla film Pátý element – velice oddechový projekt režiséra Luca Bessona. Katarzí je moment, kdy žena, která je dokonalá bytost stvořená k ochraně života, odmítne život zachránit. Nevidí důvod. Říká, že lidé ho ihned zase zničí. Je to ve třetí minutě ukázky, kterou jsem tu připravila.
Moje dnešní povídání se kolem této věty točí. Jsme stvoření lásky, stvořeni z lásky. Celý náš život v sobě cítíme touhu žít. Projevuje se v maličkostech, kterým postupně přestáváme dávat pozornost.
Podívej se na dítě, jak z něj máme radost, když začne kolem sebe vnímat svět. Když jeví zájem o předměty kolem sebe a když si všimne nás. Když se poprvé usměje, když natahuje ručičky, aby si všechno ohmatalo. Jak jeho životní touha je žít. Prostě vše prozkoumat. Díky tomu se postupně přetáčí, převrací, leze a chodí. A učí se.
Jak je možné, že se na dítě podíváme později a ty jiskřičky nadšení nevidíme? Odvykneme si je hledat. Ale také – dítě se odnaučí oceňovat každý nový krok. Vnější a později vnitřní kritik to přehluší, přeřve. Ale uvnitř tu touhu žít cítíme pořád. Je to opravdová láska k životu.
Je to láska vůči nám samotným. Láska v pravém slova smyslu. Bezpodmínečná. Naše každodenní probuzení, chuť k jídlu, chuť pomoci si od špatného pocitu, touha udělat někomu radost, snaha být užitečný – to vše jsou projevy sebelásky. Každý z nás se miluje.
A pak přijde ego a vymluví nám to. Pak přijde učení se zajetých vzorců ostatních, srovnávání se, hodnocení, porovnávání a my máme pocit, že dokážeme ocenit kohokoliv vedle sebe, ale sami sebe bychom raději neviděli.
A hádej co… nevidíme. Přestaneme se soustředit na ty malé, ale vytrvalé známky života – známky lásky vůči životu.
Takže mám pro tebe výzvu: napiš letos dopis z prázdnin pro sebe samotného/samotnou. Při psaní těch řádků, které možná půjdou zpočátku ztuha, nezapomínej na maličkosti, které už teď miluješ. Zkus si všimnout, co všechno tě baví a naplňuje životem a dej to do slov. Prožij na chvíli sebe sama. A požádej svatého Valentýna, aby tě tato láska neopouštěla kvůli malichernostem vlastního ega, povrchními řečmi vnitřního kritika. Najdi svůj hlas. Zamiluj se znovu do sebe.
O závislostech a sebelásce budu mluvit znovu na konferenci Zase spolu, a to 12. 10. 2024 v Modré stodole, Horoměřicích u Prahy. Vstupenky na tuto skvělou akci jsou v prodeji zde.
s láskou,
Kat
Mimochodem, oživuje mě i árie z opery Lucia di Lammermoor od Gaetana Donizettiho namixovaná s modernějším kusem “The Diva Dance” od Erica Serry právě z filmu Pátý element. Nádherně ho podává Inva Mulla Tchako. Zaposlouchej se do tohoto skvostu a všimni si, kdy to s tebou vevnitř začne hýbat. Je to taky ona sebeláska – touha projevit život s sobě – tančit.
